Naši oslíci

Proč zrovna osli?

Když jsme si koupili dům na Vysočině, kupovali jsme ho s tím, že tam budeme mít i nějaká zvířata. Přemýšleli jsme, zda na nevyužité ploše za domem, na které byla smrkové a náletové dřeviny, budeme chovat spárkatou zvěř, jako například daňky, nebo ovce či kozy. Protože jsme se zatím hospodářského výtěžku zřekli, zvítězili nakonec oslíci. Řekli jsme si, že až přijde ta doba, kdy budou muset tahat pluh nebo vlečku, tak budou v podstatě hospodářsky využití. Oslíky jsme si vybrali i kvůli našim dětem, které by je mohly mít jako kamarády a vzhledem k jejich menšímu vzrůstu se jich nemusí bát, jako velkých koní, se kterými naše děti neměly zkušenosti. Také jsme si nastudovali, že oslíci jsou tvrdá a odolná zvířata vůči nepříznivým venkovním podmínkám a také nemocem na rozdíl od koní, kteří jsou mnohem choulostivější a vyžadují mnohem větší péči. Tuto vlastnost jsme vítali, protože jsme plánovali oslíky nechávat celoročně ve velkém výběhu, kde mají otevřenou, zateplenou stáj a zastřešený seník, kam si chodí dle potřeby uštipovat sena a slámy.

O oslících se často píše, že jsou velmi přátelští a spolehliví, trpěliví, což nás také velmi zaujalo a na druhou stranu v nich prý doposud zůstala ta pověstná tvrdohlavost, takže když se oslík rozhodne najednou stát, tak stojí a nikdo s ním nehne. To byli ovšem naše teoretické poznatky, a protože jsme dosud oslíky neměli, byli jsme zvědaví, zda je to, co se o nich píše a říká, pravda.

Chování oslíků a
povaha:

Po přivezení prvníhoročního oslíka - hřebečka Sama, jsme věděli hned , že jsme udělali dobře.Přátelský, hodný, hravý, na druhou stranu i tvrdohlavý a divoký s velkýmsmyslem pro všelijaké lumpačení, takový byl a je náš Sam. Mněl všechny oslívlastnosti, které správný oslík má mít. Většinou je Sam vždy dobře naladěn, ajakmile může předvést něco ze svých kousků, tak to udělá s velkou radostí.Jeho oblíbenou hrou je například přetlačovat se do kruhu, nebo pomáhat přijakékoliv činnosti ve výběhu, jako odnášet různé nářadí nebo nás tahat či jendržet za oblečení, nejlépe za rukáv, nebo za tkaničky. Když byl hřebeček, občasse stávalo, že v zápalu hry  po nás i vyhodil kopytem, nebo na násdokonce vyskakoval, aby předvedl svou sílu a postavení. Nikdy jsme to nebralijako zlý úmysl. Vzpínal se hlavně v momentu,  když si v přítomnosti člověka uvědomil,že je hřebec a chtěl na sebe upozornit. Tyto skutečně hřebčí ukázky a kousky sezmírnili, když jsme ze Sama udělali valáška. Sam se zklidnil, ale nevyhovovalamu samota. Pořád nás volal hýkáním k ohradě, abychom si s nímvykládali, babička si ho dokonce dávala do předzahrádky a Sam na ní přes oknokoukal, když vařila. Potvrdila se tím další skutečnost, že oslík nemá být sám apotřebuje k sobě oslího druha. Proto jsme mu přivezli za rok zkušenouosličku Yoki. Všichni jsme doufali, že Samovi dá za vyučenou a rozhodně muneuškodí pár výchovných lekcí, protože Yoki byla již šestiletá klisnička zestáda, ve kterém měla své postavení a uměla si sjednat mezi oslíky pořádek.

Bohužel, nestalo setak, stal se právě opak. Když k nám přišla Yoki, tak byla klidná, vážná, spíše odměřená a opatrná. Na specifické Samovi hry, jako bylo honění, kousání, což bylo to jeho oblíbené poštipkávání, nijak nereagovala, prostě ho vyhozením zadními kopyty tvrdě odbyla. Za pár měsíců se stalo něco, co nikdo nečekal. Sam natolik okouzlil Yokinu svou junáckou, hravou a rošťáckou povahou, že když jí Sam vybídne ke hrám, tak oba běhají spolu po remízku jako o závod, obratně kličkují mezi smrčinou, Yokina vyhazuje radostí kopyty a vrací s oblibou Samovi jeho poštipkávání, aby si nemyslel, že to může dělat jen on. Od Sama se taky naučila tahat nás občas za rukáv, ale dělá to s citem tak, aby vzala do huby jen svršek oblečení.

Oba oslíci se rádi mazlí a každý z nich má jiný rituál. Nejraději mají pokládání hlavy na naše záda, když si k nim dřepneme, nebo se jen ohneme, což je u nich známý projev přátelství a souznění. Pokládání hlavy dělají jak je známo i mezi sebou jako výraz soudržnosti. Sama někdy ovšem napadne to, že pomalým tlakem hrudi, který stupňuje, se nás snaží položit na záda, což není z dřepu nic složitého a několikrát se mu to povedlo.

Z dalších vlastností oslíků, které je nutno zmínit  je jejich zvídavost. Jakákoliv naše činnost okolo, nebo ve výběhu je zajímá a chtějí se jí plně zúčastnit. To, že nám při činnosti někdy zavazí a napomínáme je, aby třeba ustoupili, či popošli dál, je vůbec neodrazuje a než se stačíme otočit, odnesou nějakou věc a čekají, zda si toho všimneme a budeme se s nimi tzv. handrkovat.

Z pozorování chování našich oslíků mohu potvrdit tvrzení, že jakmile si dva oslíci na sebe zvyknou, tak se stávají společně fungující dvojicí, tzn., většinu činností dělají oba zaráz. Když jeden z nich vykročí k vodě, ten druhý jde s ním, aby ho doprovodil, pokud se sám také nenapije. Když jeden z nich žere, druhý pokud nedělá totéž, tak aspoň u něj stojí. Ve stádě, mezi jednotlivci, nemusí být vazba tak silná (ikdyž také dělají spousty činností společně, které podporují  soudržnost), ale jakmile jsou oslíci dva, tak vám připadnou, jako kdyby byli spojeni pupeční šňůrou. Pokud je jeden z ohrady pryč, druhý začne zoufale hýkat a volat svého druha zpět. Yokinu jsem kdysi uvázala dál od výběhu u stromu, protože Sam nechtěl do ohrady a musela jsem mít ruce volné. Když jsem po chvíli pro ni přišla, byla celá mokrá, jako by ji někdo polil vodou. Stres, nebo strach, že nevidí svého druha, udělal své. Takže na procházky zásadně musí oba dva, jiná varianta neexistuje.

Naše oslíky zkoušíme i trochu cvičit, protože práce šlechtí nejen člověka, ale i oslíka. Sam je tvrdohlavější a musí se na něj vytrvaleji působit na rozdíl od Yokiny, která jako správný zástupce samičího pohlaví je vstřícnější a snaží se ihned vyhovět. Má ovšem dny, zejména v říji, kdy na cvičení opravdu nemá náladu a s tím člověk nic nenadělá. Sam má na druhou stranu zase jiné své přednosti. Na rozdíl od Yoki je méně lekavý a nereaguje splašeně na neznámé věci či zvuky. Naopak je někdy až příliš odvážný, kdy tuto vlastnost podporuje i jeho nesmírná zvědavost.

A co ta pověstná tvrdohlavost? Někdy je to oba popadne, ale většinou to má své vysvětlení. Zásadně se zaseknou před nějakou věcí, která je na cestě a nějak se jim nezdá, protože tam před tím nebyla, což jsou například klády, spadlý strom, či ležící cyklista anebo potok. Jakákoliv vodní plocha včetně kaluže je pro oslíky nedůvěryhodná věc. Doposud se nám vlastně nepodařilo je převést přes potok a ani tu kaluž. Určitě je toho možné dosáhnout trpělivým tréninkem, ale my jsme zatím nepokročili. Někdy se oslíci zaseknou po procházce před brankou, že domů jaksi ještě nepůjdou, že by ještě šmejdili po venku, nebo zrovna se jim líbí ta tráva před brankou.

Tvrdohlavost se projeví i při výcviku, kdy se najednou oslíci rozhodnou, že danou věc dělat nebudou a je hotovo. Pak nezbývá nic jiného, než chvíli počkat a vrátit se k úkonu, a někdy nezbude jiná možnost než odložit výcvik na druhý den. Donucování násilím nemá vůbec cenu. Ovšem, musím přiznat, že někdy jejich tvrdohlavost souvisí se škodolibostí, kdy oslík se baví tím, že i když ví, co po něm chcete, schválně to udělá opačně, aby nebylo tzv. "po vašem". Pokud to vytušíte, je třeba opět chvíli vyčkat, dát najevo, že tímto vás neodradí a pak se vrátit k výcviku.

Oslíci jako spolehliví průvodci na cestách i necestách:

Protože oslík je dobrým nosičem a je vytrvalý, využíváme taky oslíky k pěším túrám, kdy jim aspoň takto připomeneme jejich bývalé poslání na zemi. Nenosí ovšem náklad o hmotnosti několik desítek kilogramů, ale pouze baťohy se spacákem a jídlem a občas svezou i děti. Když se dělá táborák a opékají se klobásky, tak Sam si vždy rád pochutná. Jednou nám Sam sebral celý dlouhý řetěz klobásek z baťohu a my ho pak honili (což bylo Samovým cílem), abychom aspoň něco
měli na opékání. Z vlastního pozorování můžeme taky tvrdit, že oslíci (aspoň tedy ti naši) se vůbec nebojí ohně. Ti naši se doslova rádi tzv. vykuřují. Když se založí oheň, postaví se někdy tak blízko, že jim shoří vousy u huby. Sama musíme ještě pochválit v tom, že když jdeme s oslíky na procházku a jsou tzv. navolno, tak Sam je zase na zavolání poslušnější. Přiběhne na zavolání první a Yoki, která se více loudá, pak přiběhne taky, protože si Sama hlídá. Tento úkon jsme zvládli tak, že když oba přiběhli, tak dostali chleba a pochválili jsme je. Děláme to doposud, akorát pokaždé chleba nedostanou, pochvalu ale vždy.

Ježdění na oslících:

Píše se, že obrovskou výhodou u oslíků  je klidná povaha. Na rozdíl od koní vás prý  osel ze hřbetu nikdy neshodí, a proto je pro ježdění dětí ideální. V podstatě souhlasíme, ale našeho Sama jsme museli trochu zvykat na nošení dětí a někdy, když ho popadlo to jeho lumpačení, tak děti ze hřbetu shodil, lépe řečeno sesunul a měl z toho strašnou legraci, tj. jako obvykle třepal hlavou a vyhazoval kopyty. Je pravdou, že jsme nemuseli podstupovat pomalé návykové zátěže, jako se popisují u koní, když mají nést poprvé jezdce. My jsme na to šli rychleji. Párkrát jsme se přehnuli svým tělem oslíkům přes záda, aby ucítili a zvykli si na tlak shora a pak už děti nasedali sami. Protože Sama někdy po cestě napadnou různé neplechy, jako například rozběhnout se dolu z kopce, děti vozíme raději s doprovodem. Naše Yoki je hodná a děti na ní jezdí rády. Je klidnější, a protože má širší záda, dětem se lépe a pohodlněji na ní sedí. Na procházky s oslíky si bereme sebou vždy bičík, který se dobře osvědčil při náhlých vrtochách oslíků. Stačí ho potom jen zvednout, nebo přiložit na záda, či na hruď a oslík pochopí, co má provést.

Výživa a krmení:

Podle odborných příruček mají mít osli záchovnou dávku sena 1-1,5kg na 100kg váhy a 0,5-0,8kg na 100kg váhy slámy. Našim oslíkům jsme z počátku dávali seno přídělem 2x denně do jesliček a také i slámu (pšeničnou). Protože jak je známo, že oslíci při žraní seno či slámu rozvrtají a doslova roztahají po okolí, protože se tím i baví, tak jsme zvolili jinou variantu. Dáváme pod přístřešek balík sena, ten zajistíme dřevěnými prkny, která podle úbytku sena odděláváme, aby měli oslíci pořád přístup ke krmení. Měli jsme obavy, že nám při tomto libovolném příjmu sena ztloustnou, ale nestalo se tak. Slámu mají přídělem v omezené dávce, kterou si rozvrtají ve své stáji a co nesežerou, tak je součástí podestýlky, která se vyměňuje. Protože naši oslíci nepracují a nemají energetický výdej, tak jim žádné krmné a doplňkové směsi nedáváme. Dáváme přednost obyčejnému senu, které jim plně vyhovuje. Na přilepšenou mají denně mrkev, jablka (pár kusů), tvrdý chléb a v zimě, kdy se pohybovaly mrazy pod mínus 15 stupňů, tak jsme jim dávali i vařené krmné brambory, aby měli energetickou zásobu. K dispozici mají samozřejmě sůl, tedy liz. Našim oslíkům dáváme minerální liz, který jim více chutná. Vodu si oslíci vyžadují denně čerstvou. V zimě jim dáváme teplou, či vlažnou vodu, kterou mají velmi rádi. Protože oslíci do všeho strkají a vše zkoumají, jako třeba i vedro s vodou, které bylo pokaždé ve výběhu někde jinde a vylité, tak jsme zvolili pevně zakotvený plechový lavór v dřevěné konstrukci. Naši oslíci, si jídelníček doplňují ještě tím způsobem, že okusují kůru ze stromů a nepohrdnou ani jehličím. V jejich výběhu jsme byli nuceni zachránit pár stromů jejich oplocením, jinak by zalesněný výběh proměnili v poušť. Bohužel, je to zlozvyk, který nemají jen osli, ale i spárkatá zvěř a koně, proto se s tím musí počítat.

Ošetřování a prevence oslíků.

Oba oslíky musíme pochválit, protože při podávání jakýchkoliv léčiv, vakcinace nebo při manipulaci, jako je korekce kopyt, jsou trpěliví. Pomalu jsme je na manipulaci (zvedání kopyt, otevření huby, kontakt ruky na všech místech trupu, tj. i do slabin, přidržení hlavy v různé poloze) zvykali, tak jak se to dělá s jinými zvířaty. Každé musíme zvykat na nějakou manipulaci, aby zvíře nebylo vystrašené, až se mu bude dělat nějaký zákrok.

Musím říct, že k majiteli jsou oslíci přirozeně velmi důvěřivý a nechají si líbit cokoliv. Na pana kováře si museli trošku zvykat, ale povedlo se. Třetí návštěva pana kováře byla už o něčem jiném. Yokina nebyla nervózní a Sam se nevztekal. Vědí už, že nic špatného se jim nedělá a kopýtka si bez obav nechají strouhat. Pan kovář k nám chodí každé dva měsíce, protože Yokině kopytní rohovina dorůstá strašně rychle, na rozdíl od Sama, kterému by stačila korekce kopyt paradoxně snad jednou ročně. Dorůstání rohoviny kopyt je tudíž u oslíků individuální, což potvrdil i náš pan kovář. Oslíky pravidelně očkujeme a odčervujeme. Jsou čipováni a každý má svůj oslí průkaz se záznamy. Občas naše oslíky i hřebelcujeme. Pravidelně ale tuto činnost neděláme, protože pokaždé, když jsou vyčesáni, tak se nám oslíci odmění tak, že se jdou vyválet do svého tzv."popeliště" a je po parádě. S tím se musíme smířit, že náš oslík nikdy nebude tak čistý jako kůň. Oslíci celoroční chov venku snáší velmi dobře, bez jakýchkoliv potíží. Otevřená stáj je dostatečně chrání před větrem, deštěm a částečně i mrazem. Když v zimě klesnou teploty pod mínus 15 stupňů, tak jim dáváme zateplené deky, s kterými jsou i přes noc.